Přijetí Smrti

Ráda bych se s ním seznámila.

Všichni ho máme. Někdo větší, jiný menší. Ten se bojí chudoby, onen zas nedostatku lásky a tamten pavouků. Je to různé. Ale ať si budeme namlouvat cokoliv, stále na nás více, či méně působí princip duality.

Jak bychom bez znalosti strach, věděli co je to láska? Kdysi jsem to už zmínila, ale ve chvílích největší bolesti a strachu jsem pocítila i nejintenzivnější lásku.

Chtěla bych se strachu podívat pod povrch, k jeho jádru, podstatě. Vede mě to k přesvědčení, že za většinou našich strachů se skrývá strach ze Smrti. Jen si tentokrát na sebe zval kabát bezdomovce a jindy si oblékne šaty děvky (promiňte mi ten výraz), která už před sebou dávno popřela, že se bojí přijímat lásku. Protože jí nikdy nepoznala, ani v dětství, tudíž je to pro ni něco neznámého a to jí děsí.

Ano, ve skutečnosti nás děsí neznámé, nepopsatelné... A zároveň nás to přitahuje.

Proto bych vám chtěla povědět, jak vypadá smrt, aby to pro vás již nebyla zcela nepředstavitelná veličina, které se musíte bát.

Smrt má několik fází a netvrdím, že všechny ty fáze jsou vždy příjemné. Nejsou, ta první fáze někdy hodně bolí.  

Není to tak dlouho, kdy jsem doprovázela jednu duši při odchodu z fyzického těla a opravdu to bolelo. Nemohla jsem se nadechnout a měla jsem pocit, že to nezvládnu.

A pak přišla další fáze smrti, naprosté uvolnění a klid. Ale o té více později.

Pak se někdy stává, že je smrt zdánlivě nečekaná a duši zachvátí zmatek. 

Když o tom teď píšu uvědomuji si, že ta bolest a nepříjemné pocity během umírání jdou ruku v ruce s nepřijetím. O to důležitější toto téma je. 

Je tomu už tisíce let, kdy mě jako velekněžku za živa pohřbili v kamenné rakvi a ta doba nepřijetí, kdy jsem bojovala se skutečností přicházejícího konce, byla bolestná. Odrazem toho, mi v tomto životě, trvalo velmi dlouho přijmout kněžství v sobě. Měla jsem ho spojené se zradou, bolestí a se smrtí. 

Podvědomě reagujeme na základě našich minulých zkušeností.

Pokud vás strach ze Smrti doprovází, nahlédněte, kde se zrodil. Kde, nebo také kdy jste umírali v nepřijetí. 

Věřím tomu, že ty úžasné babičky a dědečkové, kteří večer usnou a ráno již nepozvednou svá víčka, uléhali do postele s naprostým přijetím, toho co přijde.

A nyní vám zkusím předat poselství toho, co přichází ve fázi, kdy se naše duše rozhodne odejít z fyzického těla. 

Nejvíce to vystihuje slovo...

Klid...

Jedná se o naprosté uvolnění a vnitřní klid. O pocit rozpětí a beztíže.

Nacházíte se všude.

Marně hledám správná slova, něčeho, co je tak těžce popsatelné.  Vnímáte světlo, ale ne světlo kolem vás, vy jste to světlo...ach teď už se nejspíš dostávám do dalšího stupně tohoto procesu a nechtěla bych vám prozradit moc, aby to pro vás pak nebyla nuda. 

Důvěra... přichází důvěra...

A láska... jiná než jí znáte... jemnější, esenciální, všemocná...

Uvolnění...

A pak si to dáme celé znovu?

Já tedy rozhodně.

Protože smrt není výzva...

Výzva je život...